Jak přemýšlí jeden z nejvýraznějších českých investorů současnosti o byznysu i společnosti? Jan Barta poskytl Michalu Marešovi pro Hospodářské noviny mimořádně otevřený rozhovor, ze kterého vznikl obsáhlý profilový článek, který mapuje jeho cestu až po dnešní největší filantropické a investorské výzvy:

Nejúspěšnější investor Česka a jeho dobrosvět. Velký profil muže, který zaplatil jako fyzická osoba na daních 1,7 miliardy. Víc než Prazdroj nebo O2

Michal Mareš, Hospodářské noviny, 2. 5.

Jan Barta dosud zůstával stranou zájmu veřejnosti, jedno daňové přiznání to ale změnilo. Přinášíme pohled do života muže, který je prapravnukem Františka Křižíka, byznysově vyrostl na internetových doménách a online pojištění a má neobyčejný čich na investiční příležitosti na akciových trzích. Díky tomu je zároveň jedním z nejštědřejších filantropů u nás a plánuje, že by přiložil ruku k dílu i v politice.

Nesnáší označení miliardář. Obecně, ale zvlášť u sebe. „Co to o vás řekne? Byl bych radši, kdyby hlavní atribut byl třeba to, že má člověk dobré srdce,“ říká Jan Barta a tón hlasu napovídá, že ho „miliardář“ dokáže vytočit.

Před pár dny mu bylo 40 a možná symbolicky právě v těchto týdnech se u něho miliardářské přízvisko začalo objevovat častěji. V byznysu je jako úspěšný investor a filantrop ze skupiny Pale Fire Capital známý už dlouho, širší veřejnost ho však objevuje až nyní – poté co vyšlo najevo, že za rok 2023 zaplatil coby fyzická osoba na daních 1,7 miliardy korun. Stal se tak desátým největším plátcem daně z příjmů u nás a státu na ní odvedl víc než Plzeňský Prazdroj, operátor O2, kyberbezpečnostní gigant Avast nebo banky UniCredit, Moneta a ČSOB.

Kdo je muž, který se narodil v USA, vžila se pro něho přezdívka JB, tedy „Džej-bý“, a jeho byznysový záběr má tak široký rozptyl, že během posledních dvou dekád sahal od vlastnictví stovek tisíc internetových domén přes rychle rostoucí topoly a titulární partnerství fotbalové ligy až po obří investice do akcií největších energetických společností světa. HN přinášejí profil Jana Barty, kde se – chtě nechtě – bude slovo miliarda v různých podobách opakovat často.

Sice neexistuje žádný žebříček, který by nejúspěšnější české investory porovnal, ale i díky zaplaceným daním je jisté, že Barta by byl dlouhodobě hodně vysoko. Nejvíc se mu daří, když se ve světě něco zásadního mění – platilo to jak za covidu, tak během energetické krize či ruské invaze na Ukrajinu.

Jeho investiční styl je trošku volnější a odvážnější, než bývá zvykem. „Jsem často schopný na sebe vzít víc rizika a déle nepříjemné věci vysedět a nebojím se mít portfolio volatilnější,“ říká s tím, že teď je pro něj opět zajímavé období, protože se především kvůli Trumpovi mění světový řád. „Samotnému mně nezní moc dobře, že z toho dokážu finančně profitovat, ale prostě v takových okamžicích vím, co kupovat a co prodávat. A jiní lidé ne.“

Díky tomu dokáže vydělat spoustu peněz – miliardy – a být jakýmsi bankéřem nejenom byznysových aktivit skupiny Pale Fire Capital, která investuje do nadějných start-upů i už zaběhnutých firem jako Groupon, ale i spousty dobročinných aktivit. Barta tak patří mezi největší donátory a filantropy v Česku. „Docela se mi daří, tak cítím větší zodpovědnost k Česku i ke světu.“

Život na zámku

Barta pochází z rodiny českých emigrantů do Spojených států amerických. Jeho otec utekl v roce 1968, ještě předtím, než přijely tanky. Z německého utečeneckého tábora se dostal do britské armády a čekal na povolení vycestovat do USA. Jeho matka utekla v roce 1979 přes Jugoslávii a Itálii. Oba se potkali v Kalifornii, kde studovali na vojenské škole Defense Language Institute, kde se na vrcholu studené války učila i čeština. V roce 1985 se jim v městě Monterey narodil syn Jan.

Po sametové revoluci se rodina vrátila do Československa. Otec o půl roku dříve než zbytek rodiny, aby v Praze vedl pobočku americké vládní organizace IESC. Ta pomáhala s ekonomickou transformací – vozila k nám špičkové ředitele firem a dávala je dohromady s místními protějšky ze socialistických podniků. Poté byl ještě chvíli šéfem Americké obchodní komory, načež se objevila příležitost pro vzdálené příbuzné řešit restituce pro rodinu Křižíkových, potomků vynálezce Františka Křižíka. Šlo o navrácené majetky – 500 hektarů lesa a polí a dva menší zámky Stádlec a Oltyně – v okolí Tábora, což zapadlo do strategie Bartových odstěhovat se z Prahy na venkov.

„Hlavním restituentem byl Jan Křižík. Ten se ale přijel jen párkrát podívat, jinak to řešil můj otec za nějaká procenta z prodaného majetku,“ popisuje Barta. On sám je z otcovy strany prapravnukem Františka Křižíka, stavitele první elektrizované železniční trati v Rakousku-Uhersku mezi Táborem a Bechyní postavené v roce 1903.

Podnikavost měli Bartovi předci zjevně v genech. Patřili mezi nejvýznamnější pražské podnikatele od 19. století až do roku 1948. Vlastnili cementárny v Radotíně, část pivovaru Staropramen, pozemky na Barrandově, továrnu na keramiku a dlaždice…

V jedenácti letech se Barta s rodiči stěhoval z Prahy na poměrně zdevastovaný zámek Stádlec. „Moc komfortu tehdy nenabízel. Do koupelny jsme chodili s kulichem,“ vzpomíná. „Oba zámky byly vybydlené – v jednom bylo učiliště a ve druhém léčebna dlouhodobě nemocných.“

Ve Stádleci, obci s 500 obyvateli, poprvé okusil české školství, což sám popisuje jako velký kulturní šok. Byla to vesnická trojtřídka, kde se učil českou gramatiku. „Měl jsem štěstí na paní učitelku. Udělal jsem v diktátu třicet hrubek, ale nedala mi pětku.“

Venkov mu poskytl možnost rozvíjet jeho zálibu v zahradničení. V rajčatech a bramborách viděl způsob, jak vydělat první peníze, ovšem o pár let později už u něj převládl úplně jiný zájem. Mezi programy satelitní televize objevil burzovní kanál CNBC a svět akciových trhů ho zcela pohltil. Ve třinácti začal nakupovat první akcie, zejména ty, co měly něco do činění s internetem, jako America Online, které v době internetové horečky letěly vzhůru. Aby je mohl nakoupit, potřeboval na to od rodičů nejen startovací kapitál zhruba pět milionů korun, ale také jejich požehnání si na jejich jméno otevřít v bance v Táboře brokerský účet.

Byla to burzovní jízda nahoru – a pak prudce dolů. V jednu chvíli základ rozmnožil na deset milionů, po splasknutí takzvané dotcom bubliny nakonec zbylo 3,5 milionu. Výsledek? Barta přestal dostávat kapesné a odstěhoval se k babičce do Prahy.

„V rodině se vždy kladl důraz na skromnost a nepovyšování se, na druhou stranu mi rodiče vždy dodávali velké sebevědomí a ukazovali mi, že když se chce, tak všechno jde. To je asi kus Ameriky, který v nás zůstal,“ vypráví Barta, jenž po táborském gymnáziu šel na pražskou English College. Po maturitě se odebral do Velké Británie na prestižní University College London, kde za tři roky vystudoval kombinaci ekonomie a politologie.

Kdo se překlepne na Facebooku

Už během gymnázia se Barta pustil do vlastního podnikání. Jelikož mu nebylo ani patnáct, našel si k sobě staršího kamaráda z Bechyně, který mohl legálně dělat byznys. Jmenoval se Martin Pejša a o pár let později si v českém byznysu udělal jméno jako zakladatel inovativní společnosti Creative Dock.

„Jeho rodiče byli řezníci, takže jsme s jejich dodávkou s namalovanou prasečí hlavou na boku jezdili do Prahy oslovovat investory na náš projekt elektronického B2B tržiště s chemikáliemi,“ vzpomíná se smíchem Barta na dobu, kdy se také chtěl svézt na vlně nadšení z internetu.

I když to vypadalo nadějně, nakonec žádné peníze nedostali, a tak se s dalším parťákem Ondřejem Rybínem pustil do dalšího dobrodružství. Měli spolu web Nabít.cz, kde si lidé na své předpotopní Nokie mohli stahovat černobílá loga a jednoduché animace a melodie. Z dnešního pohledu se to zdá neuvěřitelné, ale ve své době to byl desátý nejnavštěvovanější web u nás. Když Barta v 18 letech svůj podíl prodal firmě ATS Praha, vydělal své první velké peníze – konkrétně 1,5 milionu korun.

Poté následovala agentura na mobilní marketing Crazy Tomato (ano, mladý zemědělec) a firma Elephant Orchestra, která řeší tzv. lead generation (získávání kvalifikovaných potenciálních zákazníků pro další zpeněžení) a kde Barta také rozjel byznys s internetovými doménami. Byla to do velké míry spekulace, sázka na překlepy a omyly, které lidé dělali při psaní webových adres v prohlížeči. Třeba Facebok.com. Nebo hledal zajímavé adresy. Třeba 11.com.

V jednu chvíli měl celkem 700 tisíc domén – tehdy to představovalo jedno procento všech .com domén na světě. Na své weby věšel reklamní odkazy zprostředkované Googlem nebo Yahoo!, takže z inzerce a přeprodávání návštěvnosti vydělával až deset milionů korun měsíčně.

Zároveň to byl ale běh po minovém poli s neustále hrozícími soudními tahanicemi, takže své webové portfolio postupně rozprodal a získaný kapitál investoval jinde. Třeba do serveru ePojištění. Srovnávač povinných ručení a havarijních i jiných pojištění tehdy začínal a s Bartovou společností Elephant Orchestra intenzivně spolupracoval.

Fotbalová liga za hubičku

Na ePojištění.cz se zpočátku velké pojišťovny koukaly skrz prsty. V jednu chvíli se dokonce všech šest největších hráčů ze srovnávače stáhlo. Ale jak začal online nabírat na síle a ePojištění se i bez nich stalo nejsilnějším hráčem ve svém oboru, postupně se začaly vracet.

Barta vykoupil podíl jednoho ze zakladatelů, nalil do ePojištění peníze potřebné na rozvoj a stal se největším z majitelů, který si s ostatními vlastníky náramně sedl.

Tehdy se zrodilo partnerství s Dušanem Šenkyplem a Davidem Holým, s nimiž má dnes investiční skupinu Pale Fire Capital. Ještě v rámci ePojištění se poprvé zapsali do širšího povědomí chytrou akcí. V roce 2016, když bylo Bartovi 31 let, se stali titulárním partnerem nejvyšší české fotbalové ligy. Využili zapeklité situace, do které se představitelé ligy dostali v momentě, kdy přišli o generálního sponzora – hazardní společnost Synot – kvůli změně loterijního zákona. Za pouhých 25 milionů korun na rok se dostali k prestižnímu partnerství, za nějž mimochodem letos platí Chance desetkrát tolik.

Šéf fotbalové asociace Miroslav Pelta měl tehdy pro nového sponzora jen slova chvály. „Jak říká můj syn, když to má na začátku ,e‘, tak je to internet a to je dobré. Věřím, že jsme získali firmu, která pomůže zvýšit důvěryhodnost ligy,“ uvedl Pelta, ale o rok později už tak nadšený nebyl. Nejenže on sám už byl ve vazbě kvůli obvinění ze zneužívání sportovních dotací, Barta a spol. navíc nečekaně smlouvu s fotbalovou ligou vypověděli. Zpětně navíc tohle dobrodružství v neformálních rozhovorech hodnotí tak, že kdyby peníze místo do fotbalu dali do televizní reklamy, bývali by udělali lépe.

Každopádně ePojištění.cz se dostalo na mapu českého byznysu a společně s dalšími servery jako Úspory.cz, Tarifomat.cz či Slevín.cz, sdruženými pod skupinu NetBrokers Holding, mířili k tučnému exitu: nadvakrát ji prodali německé mediální skupině Bauer Media, podle odhadů celkem za více než čtyři miliardy korun.

Pak už se naplno rozsvítil „Kapitál bledého ohně“, tedy Pale Fire Capital. Pod skupinu pojmenovanou podle románu Vladimira Nabokova se sdružily prakticky veškeré byznysové aktivity, které trojice Barta, Šenkypl a Holý měla nebo se chystala rozjet. Do portfolia tak patří například internetové tržiště Aukro, cyklistický start-up Rouvy, letecký projekt Zuri, polský srovnávač pojištění Mubi, technologické firmy jako Uptime Robot či iTrinity, nemovitostní projekt Valuo, farmářské tržiště Scuk a mnoho dalších. Dříve do skupiny patřil i vyhledávač nábytku Favi nebo řetězec vietnamských bageterií Banh-mi-ba.

Největší manažerskou akcí Pale Fire Capital je nadnárodní slevový portál Groupon. Původně to byla jen jedna z mnoha Bartových sázek na akciovém trhu, záhy se však ukázalo, že když si nevyhrnou rukávy a nepustí se do transformace v nejvyšším managementu sami, Groupon zkrachuje. Barta s Šenkyplem se stali členy představenstva a druhý jmenovaný zároveň výkonným ředitelem. Postavili okolo sebe tým plný manažerských es jako Marie Havlíčková, Jiří Ponrt, Vojtěch Ryšánek či Filip Popovič, kteří přinesli zkušenosti z Avastu, Googlu, Alzy či Slevomatu a teď se už třetím rokem se střídavými úspěchy pokoušejí příběh Grouponu dovést ke šťastnému konci.

Apačuka fundemuka

Když se Šenkypla, mimo jiné spolumajitele karlovarského hokejového klubu, zeptáte na vztah s Bartou po patnácti letech spolupráce, začne mluvit o absolutní důvěře. „Honzovi bych svěřil své účty, když pojedu na dovolenou mimo civilizaci. Má velmi silné vnímání morálních hodnot. Jako partner upozaďuje své ego ve prospěch společného úspěchu,“ říká Šenkypl. „Navíc je to skvělý parťák, se kterým se dá zažít spousta zábavy a vtipných historek.“

Jedna z nich pochází z léta 2017, kdy si Barta na pravidelné apaluše vzal děti mezi čtyřmi a osmi lety na chvíli na starost a celá parta za chvíli přišla a předvedla říkanku v neexistujícím jazyce „apačuka fundemuka“. „Naše děti ji znají dodnes, a dokonce ji už předvedly před několika stovkami lidí na koncertě,“ směje se Šenkypl. „Na té samé apaluše pak JB posouval hranice dětí v tom, že hmyz, jako jsou mouční červi a mravenci, má spoustu proteinů a dá se použít jako potrava. A ukázal se jako dobrý motivátor, celá parta to zvládla.“

„Umí se bavit, je to přesně ten typ, se kterým bys šel na koncert do klubu,“ říká Martin Vohánka, majitel společnosti Eurowag a Bartův parťák z mnoha filantropických i jiných aktivit. Například se spolu pokouší zachránit vyšehradský železniční most, jemuž hrozí demolice.

Lidé z Bartova okolí vyzdvihují jeho široký rozhled a schopnost spojovat zdánlivě nesouvisející informace. „Dokáže jít za povrch věcí, za obal, za vnější stránku. Má pozorovací talent a výjimečnou schopnost oprostit se od stereotypů, nově syntetizovat a vidět tak souvislosti a příležitosti, které jiní nevidí. Umí formulovat srozumitelně a nezáludně a klást přesné otázky,“ popisuje Vohánka. A Šenkypl souhlasí: „Jak v byznysu, tak v tradingu tak vidí a propojuje si věci, které na první ani druhý pohled nesouvisí. Ze stratosférického pohledu navnímá příležitost, ale pak zazoomuje na detail a pochopí komplexitu potřebnou pro to, aby se věci skutečně staly.“

Podle Šenkypla se při formování osobnosti na Bartovi silně podepsalo to, že prakticky neprošel českým školským systémem. „Měl klasickou britskou výchovu, kde dějepis je nejzajímavější předmět dávající do kontextu motivace lidí a historické události. Zároveň měl spoustu inspirace díky historii jeho rodiny a díky výchově jeho rodičů, kteří mu umožnili se rozvíjet i směrem, se kterým by spousta rodičů nesouhlasila,“ tvrdí. „Má nejvíce otevřenou hlavu ze všech lidí, co znám – takové ultimátní No rules rules. To, že je v něčem nějaký úzus nebo status quo, dokáže dokonale odfiltrovat a propojuje tak celou hloubku a šířku svých znalostí a přichází s velmi originálními koncepty.“

To – včetně poměrně divokých let na hraně dospělosti – vedlo k tomu, že Barta si už před třicítkou srovnal žebříček hodnot a zesílil v něm pocit zodpovědnosti a smyslu pro spravedlnost. „Mnohokrát jsme i v byznysu společně dělali rozhodnutí, které nevedlo k nejlepšímu finančnímu výsledku, protože jsme měli důležitější morální kritéria,“ popisuje Šenkypl.

„Má to v sobě. Rodová linie jistě sehrála nemalou roli. V odvaze, přirozenosti řídit svůj osud a vést,“ přidává se Vohánka. „Velmi dobře si myslím uvědomuje, že pokud se tyto vlastnosti potkají s pevnými mravními postoji, pak je tvarování světa kolem nejen právem, ale i občanskou povinností.“

Občas ale také nesmírnou zátěží. Před sedmi lety u něj propukly stavy silné úzkosti a panické ataky. Cítil přílišnou, až patologickou odpovědnost za dění ve světě, lidi okolo sebe a také svěřené peníze, které investuje.

„Byly to šílené stavy, nedaly se vydržet. Odepsal jsem rok života,“ říká Barta o době, kdy nepracoval a tři měsíce chodil každý všední den do Národního ústavu duševního zdraví. Intenzivní terapie přeformátovaly vnímání odpovědnosti. „Díky pomoci několika zásadních lidí z terapeutické a psychiatrické komunity jsem se z toho vyhrabal. Budu jim za to vděčný do konce života.“

Pivo mě humanizuje

Investovat miliardy korun do akcií a vymýšlet strategii pro firmy je pro něj zábava. „Můj džob je hodně intelektuálně stimulující,“ usmívá se Barta. „Žádný den není stejný.“

Nějakou rutinu ale v jeho práci samozřejmě vysledovat lze. Většinou přijíždí (nebo přichází v rámci zdravějšího životního stylu) do kanceláří na Starém Městě okolo deváté. Nejprve si čte světové zprávy, pak se ponoří do novinek ze společností, v nichž má Pale Fire Capital zainvestováno. Řeší strategickou rovinu, exekutivu nechává na jiných. Vycházkami na oběd se moc nezdržuje, firma má vlastního kuchaře, jenž často vaří asijskou kuchyni, což Bartovi, od dvanácti let trpícímu laktózovou intolerancí, vyhovuje. Po obědě pokračuje v započaté práci. V šest hodin večer je už doma – kromě pondělků, kdy si 14 pracovními hodinami v kuse dožene víkend s rodinou.

Běžně ale – poté co děti usnou – ještě otevře notebook i doma po deváté. Když náhodou zbude čas, věnuje se především nepracovní četbě. Naposledy to byl Mistr a Markétka od Michaila Bulgakova, rozečtený má i životopis Vítězslava Nezvala. Také se pustil do jógy a více chodí, čtyřicítka je prý cítit. „Poprvé mě začala pobolívat záda, což nikdy nebylo. Tak jsem u pracovního stolu začal občas stát.“

Irituje ho v současnosti populární trend longevity, tedy dlouhověkosti. „Místo toho, aby lidi dobře vychovali děti a dobře předali své geny a myšlenky, tak se všichni chtějí egoisticky dožít 150 let,“ říká Barta, který během rozhovoru pro HN usrkává z půllitru únětické desítky a glosuje to tak, že ho „pivo humanizuje“. Každou chvilku si také mění pod rtem nikotinový sáček, což je jeho oblíbený způsob, jak udržet mysl bystrou.

„Investování je jedno z nejkreativnějších povolání. Když nad tím přemýšlím, tak mě to dnes asi baví víc než na začátku,“ podotýká s tím, že si prošel opravdu rozmanitou škálou investičních témat.

Měl obchod s minerály, dvoupatrový obchod byl přímo naproti Masarykovu nádraží. Vlastnil síť liposukčních studií. Pěstoval rychle rostoucí topoly. Patřilo mu obchodní centrum Šestka. Byl významným minoritním investorem do O2 nebo AAA Auto.

Měl také bulvární web Extra.cz. V televizním dokumentu Dělníci bulváru, který sleduje práci Pavla Novotného, tehdejšího šéfredaktora, je kouzelná scénka, kdy režisér Vít Klusák na jedné redakční party přijde za Bartou, stojícím v pozadí za rozdováděnými novináři, a ptá se ho: „A vy děláte co?“ Načež Barta odtuší: „Mně to patří.“

Tehdy se s Klusákem seznámil a posléze mu financoval několik dokumentů. Role filmového a dokumentárního producenta u něj v posledních letech zesiluje: má za sebou už deset snímků jako Vlny, Havel nebo Muž, který stál v cestě o Františku Kriegelovi (politik, který se v roce 1968 z vrcholné československé garnitury jako jediný vzepřel sovětské invazi). S jihlavským dokumentárním festivalem má Barta společnou produkční firmu. Naposledy se jejich dokument o Ukrajině dostal na prestižní přehlídku Berlinale.

Bude válka. Na 35 procent

Jak vidno, Barta se umí pohybovat v různých zákoutích podnikatelského světa. „My s Dušanem jsme generalisti. Máme schopnost pochopit různé obory a co je jejich motorem, kde se v nich skrývá příležitost i riziko,“ říká s tím, že k tomu patří kontinuální sběr informací. „Bavíš se s taxikáři, jak jim to jezdí, i s dveřníky v hotelu, jakou mají obsazenost. Je to někdy skoro až lehké postižení prací.“

Svou práci zesiluje, když vidí něco opravdu disruptivního. Už několik měsíců předtím, než se Česko ponořilo v březnu 2020 do prvního lockdownu, došel z čínských informací k závěru, že covid bude celosvětová pandemie, která potopí globální ekonomiku. „Šel jsem 300 procent short na celý trh, žádné long pozice,“ popisuje svou strategii, kterou lze v obecné rovině popsat jako rozpoznávání vzorců.

Běžně musí pracovat v širokém rozpětí, od makroekonomického pohledu – politických změn, voleb, vývoje měn, úrokových sazeb… – až po pověstné jehly v kupce sena, zdánlivě nevýznamné detaily. Syntézou obou pohledů zkraje roku 2022 došel k závěru, že Vladimir Putin zaútočí na Ukrajinu. Následně hodně investoval do těžby plynu, ropných společností a firem vlastnících ropné tankery. A hodně vydělal.

Barta ve svých analýzách investičních příležitostí i budoucích událostí rád pracuje s pravděpodobností. Říká třeba, že je třicetiprocentní šance, že Spojené státy se během druhé Trumpovy vlády změní v de facto neliberální demokracii ve stylu Maďarska. Vidí pětatřicetiprocentní šanci, že v příštích deseti letech bude světová válka.

Když svou analýzou dospěje k širšímu závěru, co s tím či oním sektorem nebo oborem bude, vyjádří to pomocí sázky na konkrétní firmy, respektive jejich akcie. Stovky milionů dolarů má v titulech, jako je energetická RWE, telekomunikační firma BT Group či „banánová“ Dole, drží velkou pozici v těžařích zlata po celém světě nebo německých vlastnících rezidenčních nemovitostí.

Má rád cyklické byznysy, v nichž hledá opakující se změnu, příležitosti z nich plynoucí a jejich správné načasování. Nejen k nákupu, ale pak i k prodeji. Šedesát procent jeho long portfolia je momentálně v takzvaných defensives – telekomunikačních firmách, utilitách (veřejné služby) a infrastrukturních společnostech a výrobcích zboží základní potřeby. Pramení to z přesvědčení, že evropské úrokové sazby půjdou dolů. Příležitost vidí v biotechnologickém segmentu, v jeho vnímání zásadně podhodnoceném.

Přehrabuje se ve firmách, které jsou mimo běžné investiční radary. Zdůrazňuje, že ho nezajímají tituly, které mají všichni. Naopak se dívá na firmy, které jsou často i v problémech, předlužené a analytici velkých bank je radí prodat.

„Mám v sobě dobře vypěstované chápání, kde se v jaké investici skrývá riziko. Myslím, že na to jsem o hodně citlivější než většina lidí,“ říká Barta, někdejší velmi šikovný hráč pokeru. Respektuje investory jako Stanley Druckenmiller, který v žádném roce za posledních 40 let neprodělal peníze.

Nad otázkou, jak se posledních deset patnáct let daří na finančních trzích jemu, se ošívá. Nechce říkat konkrétní číslo, i když ho očividně v hlavě má. Nakonec přiznává, že jde o výrazně nadstandardní výkon nad úrovní trhu. „Držím se nad 20 procenty,“ říká Barta. „V posledních 15 letech jsem měl pět let, kdy jsem vydělal přes 100 procent za rok. Ale taky jsem měl rok, kdy jsem prodělal přes 50 procent, a další dva tři roky byl také v minusu. Zbytek let byl tak nějak O. K.“

Moje Achillova pata

Tak nějak O. K. zní průměrně, ovšem z investiční masy na obou stranách vyčnívají ty nejlepší a nejhorší sázky, které Barta na akciových trzích udělal. Mezi největší úspěchy patří investice do amerických těžařů a dopravců plynu. Když začal covid a Saúdská Arábie se rozhodla zaplavit trh ropou, Barta došel k závěru, že v USA půjde cena zemního plynu nahoru, protože částečně jde o vedlejší produkt těžby ropy. „Hledal jsem nejshitovější a nejzadluženější firmy, protože když se cena otočí, tak to budou ony, kdo se nejvíce sveze na vlně zájmu,“ vzpomíná.

Například akcie firmy Antero Resources kupoval za dolar až dva a prodával kolem dvaceti. Takových sázek mezi producenty plynu měl víc a komoditní energetika se ukázala jako nejúspěšnější obor.

A největší propadák? Proslavil se například sázkou na pokles ceny akcií známého tvůrce e-shopů Shopify, ale tato strategie mu zatím nevyšla a odepsal na ní stovky milionů korun.

Podobné to bylo se shortováním čipového obra Nvidia nebo internetového prodejce ojetin Carvana. „Na shortování jsem prodělal miliardy. Akorát to neberu jako prohru, protože mi to umožňuje být ještě víc long na ty velké nápady, protože to je svým způsobem zajištěné.“

Dnes převážně shortuje indexy, třeba pro HN v létě 2022 řekl: Long energetický sektor a short index S&P 500. Vyděláte na tom 20 procent další dva roky. Dva roky po jeho slovech byl ovšem nejsledovanější burzovní index téměř na dvojnásobku.

S tím souvisí zřejmě jeho investiční Achillova pata – někdy je až příliš racionální a pomíjí náladu, na níž plují ostatní investoři. „Občas podceňuje setrvačnost trhu a obecně sentiment lidí – často se u té menšiny transakcí, které nevyjdou, ukazuje, že jeho závěr je správný, jen předběhl dobu,“ podotýká Šenkypl. „Je to moje nejslabší stránka,“ přitakává mu Barta.

Jak to bylo s daněmi

Andrej Babiš se v únoru ve sněmovně rozohnil a zaútočil na skupinu českých byznysmenů, kteří podporují liberální demokracii a nezávislá média. Vedle Barty, Šenkypla a Vohánky jmenoval například Libora Winklera z RSJ, investora Ondřeje Fryce či Martina Hájka z Livesportu – označil je za oligarchy, kteří si kupují politiky. U Barty pak naznačil, že možná neplatí daně. „Zkasíroval nějaký prodej firmy a bůhví kde zaplatil daně,“ fantazíroval bývalý premiér.

Barta se proti Babišovu výpadu ostře ohradil a připomněl mu nejen řadu dobročinných aktivit, pomoc státu během covidu a dodal, že za posledních pět let zaplatil na dani z příjmů fyzických osob miliardy korun.

Konkrétní číslo vyšlo najevo o pár týdnů později. Publicista Miroslav Motejlek udělal přehled největších českých plátců daně za rok 2023 – zkombinoval daně z příjmů právnických i fyzických osob. Barta, který svou částku 1,7 miliardy z původně anonymního žebříčku potvrdil, se umístil na konci první desítky. Přeskočil třeba i Babišovu skupinu Agrofert. Z údajů za fyzické osoby také vyplývá, že Barta na daních zaplatil víc než lidé na druhém až třicátém místě dohromady…

„Mediálně se to utrhlo, to jsem nečekal,“ komentuje Barta smršť článků a komentářů poté, co se žebříček plátců daní objevil. „Přitom by bylo bývalo jednoduché nezaplatit nic. Mohl jsem se na rok odstěhovat do Monaka nebo Dubaje, ale o tom jsem nikdy nepřemýšlel.“

V následné diskusi často probublával pohled, že Barta takovou částkou ožebračil sám sebe nebo že by sám určitě dokázal najít pro peníze lepší využití než je rozpustit do státního soukolí. „Já na to mám ale opačný pohled. Mám radost, že můžu přispět k lepšímu fungování a budování státu,“ zdůrazňuje Barta. „Když se ocitnu v dobře vybavené nemocnici nebo jedu po nové dálnici, tak mám radost a říkám si, že jsem k tomu třeba také trochu pomohl.“

Barta přiznává, že zaplatit takovou částku na daních pro něj není tak složité, jelikož ho „fyzické statky tolik netankují“. „Když mi bylo 23, tak jsem si také koupil sporťáka. Je to asi vývoj člověka v čase – stárne, tak je rozumnější a cítí větší zodpovědnost.“

Rok 2023 byl z jeho daňového pohledu výjimečný, rok 2024 prý bude o poznání skromnější. Ovšem rok 2025 už se zase „vrbí podobně jako 2023“, přiznává. Tentokrát už se ovšem v čele plátců fyzických osob neobjeví. Příjmy z akciových operací nechal převést do právnické osoby jménem Pale Fire SICAV. Daně ovšem Česku neutečou – SICAV, což je označení pro investiční fond se zvláštní právní formou, má domicil u nás a i Barta, Šenkypl a Holý budou danit tady, až si budou peníze z fondu vytahovat pro svou osobní, často filantropickou potřebu.

Tunel bude pod námi

Témat ke konání dobrých skutků mají dost. Drony pro ukrajinskou armádu. Efektivita státní a veřejné samosprávy. Finanční gramotnost. Lepší zdravotnictví. Podpora demokracie. Ubytování pro válečné uprchlíky (když začala válka na Ukrajině, pronajal se svými parťáky tři hotely v Praze a ubytoval 600 příchozích). A tak by se dalo dlouho pokračovat.

Společníci Pale Fire Capital jsou řadu let největšími dárci Člověka v tísni v Česku. Podporují think-tank Dana Prokopa PAQ Research. Jejich peníze pomáhají v Nadaci Via, Učiteli naživo, Skautském institutu a mnoha dalších projektech, za které podle vlastních slov dají ročně okolo 150 milionů korun. A Barta věří, že do pěti let bude schopný s parťáky v Pale Fire Capital rozdávat k půl miliardě.

„Čeští filantropové mají v darování často – stejně jako v byznyse – nekonvenční myšlení. Přichází s podněty, nápady, tématy. Nebojí se důvěřovat, investovat, stejně jako hledat páku a reálný dopad. Jan Barta se v tomto ohledu vymyká ještě o něco více,“ říká Zdeněk Mihalco, ředitel Nadace Via. Podle jeho slov se Barta sám snaží najít darovaným penězům co nejlepší užitek. „Jeho podpora se týká často samotného systému, a to v tématech, která nejsou „první signální“. Stoprocentně lze říci, že jeho štědrost, promyšlenost, zájem o filantropii a dárcovství jsou mimořádné v celém, minimálně středoevropském, prostoru.“

Nejvíce Bartu baví velké systémové změny. „Když chcete udržet liberální demokracii, tak musí dobře sloužit občanům. Možná to není tak sexy téma, ale je to hodně důležité,“ popisuje. S výše zmíněnými byznysmeny podporuje demokratické politické strany skrz Spolek na podporu liberální demokracie v ČR. Před minulými volbami od jejich spolku získaly dohromady 25 milionů na kampaň strany v koalici Spolu, Piráti i STAN. Něco podobného se chystá i před letošními volbami.

Na jeho peníze naopak mohou zapomenout sociální demokraté, kterým dřív pomáhal ve snaze udržet na politické mapě silnou levicovou stranu. „To se úplně nepovedlo, což mě mrzí. Když nové vedení začalo jednat se Stačilo! o koaliční spolupráci, tak jsem to musel utnout. To už s liberální demokracií nemá nic společného,“ dodává Barta.

K Bartovu angažmá v občanské společnosti lze připočítat i postoj k fenoménu NIMBY (not in my back yard – ne na mém dvorku). Štve ho, že v Česku prakticky nelze nic postavit, protože nikdo nechce mít vlak, dálnici, větrnou elektrárnu nebo prostě novou zástavbu blízko domu. „Každý vidí jen hodnotu své nemovitosti a svého pohodlí, ale kvůli tomu si mladí lidé nemůžou dovolit pořídit bydlení, protože chybí nabídka,“ kritizuje a přidává osobní příklad.

Přímo pod jeho domem má vést tunel rychlodráhy na letiště. Původně měl vést blíž Evropské třídy, ale kvůli odporu místních se trasování přesunulo dál, pod čtvrť Ořechovka. I tam se zvedl odpor a tunel se ještě posouval dál, do ještě vzdálenější a dražší varianty. „Pak za mnou přišla manželka a říká: Neměli bychom se proti tomu také postavit? Já na to: V žádném případě! Já chci, aby ten pitomý tunel vedl přímo pod námi, protože někdo to musí vzít na sebe.“

Pravdoláskař až za hrob

Se čtyřicátými narozeninami nelze očekávat, že by Barta své nastavení v byznysu i filantropii nějak zásadně změnil. Spíš ho zintenzivní, jak bude růst jeho finanční síla. Ve výhledu ale přece jenom má něco nového: za deset dvacet let se chce pustit do aktivní role ve veřejné sféře – ať už v politice či státní správě.

„Přijde mi, že to patří k odpovědnému občanskému životu, ale to je v tuto chvíli daleko,“ říká s tím, že rozhodně nemá na mysli roli vrcholného politika, ale spíš roli výkonného hráče v týmu někoho, kdo bude mít silnou vizi vedoucí k prosperitě – třeba k přenastavení daní a rozdělování dávek tak, aby měli ti nejpotřebnější lepší výchozí pozice. Říká to ale opatrně. „Jednou, možná.“

Zkušenost přímo s politikou už má, byť neslavnou. V roce 2014 kandidoval za Zelené na posledním místě v Praze v parlamentních volbách s poněkud odvážným heslem „Pravdoláskař až za hrob“. Navrhl mu to Ondřej Liška, tehdejší předseda strany, s nímž jsou dodnes velcí přátelé. „Ondřeje dodnes považuji za nejlepšího ministra školství, jakého jsme kdy měli,“ říká. Ve volbách každopádně neuspěl a on i Zelení sklidili za jeho kandidaturu kritiku až posměch.

Barta už začíná přemýšlet nad tím, jaký odkaz po sobě jednou zanechá. „Člověk už v tomhle věku chce zanechávat srozumitelnou stopu,“ říká s tím, že určitě nestojí o žádný pomník, budovy nebo instituty po něm pojmenované. „Víc mně záleží na tom, co často není vidět – neviditelné předivo, které drží společnost dohromady,“ naráží na podporu lepšího fungování státu či vzdělávání.

V tomto ohledu našel inspiraci mezi prvorepublikovou elitou, zmiňuje mecenáše Josefa Hlávku, který se na konci 19. století výrazně angažoval v podpoře české kultury, vědy a vzdělanosti.

Budoucnost Česka vidí ve světlých barvách, to ale neznamená, že by o republiku i Evropu neměl starost. „Proto tady platím daně. Chci, aby zůstala svobodná a vyhnula se nejen válkám, ale i autoritářským vládcům,“ podotýká a nabízí paralelu s 30. lety minulého století. Prý je čas být sebevědomý, ale zdravě se i bát. „Mám dohodu s rodinou, že kdyby šlo do tuhého, tak je zdekuju do bezpečí a já tu zůstávám.“